Jak může vypadat (nejen) řecký bankrot

Je možné, že v blízké budoucnosti Řecko nebo i jiné státy nebudou schopné hradit řádně a včas své splatné závazky, především úroky a splatné jistiny státních dluhopisů. Takové situaci se říká státní bankrot. V tomto článku chci nastínit možné scénáře vývoje. Nemám patent na rozum, je možné, že v úvaze udělám chybu nebo něco přehlédnu. Budu rád, když mě na chybu v diskusi upozorníte a budeme o ní diskutovat.

Friedrich August von HayekLudwig von Mises Institute

Státní bankrot může nabýt dvou základních podob. Může být buď řízený, kdy po dohodě s věřiteli dojde k "restrukturalizaci dluhu", tedy k prodloužení splatnosti, jeho snížení či podobně, často za cenu dalších závazků (např. ve formě reforem) nebo zajištění dluhu. Druhou variantu je neřízený bankrot bez dohody s věřiteli. Ti prostě neobdrží očekávanou splátku úroků nebo vrácení jistiny.

Je na místě zdůraznit, že problémy se státním zadlužením přímo souvisejí s ekonomickou aktivitou státu - se státními transfery (důchody, sociální politika a podobně), nákupy a podobnými výdaji. Přitom je velký rozdíl mezi situací, kdy stát má pod kontrolou emisi peněz, a situací, kdy pod kontrolou emisi peněz nemá.

V případě, že stát má pod kontrolou emisi peněz, může docházet k vykupování vládního dluhu pomocí měnové emise centrální bankou (v systému bankovnictví částečných rezerv za mohutného přispění komerčních bank). Stát v takovém případě uvolní do oběhu "nové peníze", které se z velké části tržně umístí právě do nákupu státních dluhopisů. Cenou za takový postup je znehodnocení měny všech, kdo měnu právě drží. Jde tedy o zdanění držitelů měny tzv. inflační daní. I v tomto případě státní dluh někdo zaplatí (neexistuje nic jako oběd zdarma).

Řízený bankrot se zachováním eura a jeho úskalí

Řízený bankrot znamená, že dojde k restrukturalizaci dluhu. Řecko (nebo jiný stát) pořád bude mít problém financovat svoji politiku. Závazky nutné pro přežití státních orgánů v takové situaci si vyžádají tvrdé ústupky vůči těm, kteří budou Řecko alespoň po přechodnou dobu financovat. Řecko tak postupně úplně ztratí (pokud už neztratilo) fiskální suverenitu stane se protektorátem věřitelů. Dočasně tedy jde o 2. cestu, dlouhodobě s přechodem k 1. cestě podle tohoto mého článku.

V Řecku stoupne nezaměstnanost, která bude dost možná dlouhodobá. Klesnou totiž státní výdaje, neklesne však daňové zatížení. Lze očekávat sociální nepokoje a rozvoj neoficiální (nedaněné) ekonomiky, protože lidé propuštění ze služeb státní správy (v důsledku úspor) se budou cítit oprávněně neplatit daně. Zda tato cesta může být úspěšná, bude proto záležet především na síle represe a státního (či spíše protektorátního) dohledu.

Cesta vnější podpory má nevýhodu také v tom, že s sebou přináší nejistoty. Nikdo si nemůže být jistý tím jak dlouho budou věřitelé ochotní "držet" bankrotující stát nad vodou a tak reálně hrozí, že se podniky v Řecku dostanou do potíží v mezinárodním obchodu. V mezinárodním obchodu totiž velké banky zajišťují převody peněz, a není-li jisté, zda dlužník věřiteli zaplatí, ceny odpovídajících nástrojů se zvýší. Koneckonců, dnes již Řecko odebírá Íránskou ropu dodávanou přes Turecko, protože Rusko se bojí jeho platební neschopnosti.

Tato cesta (řízený bankrot) už delší dobu sktytě probíhá. Věřiteli Řecka, kteří by mohli přijít o aktiva ve značné hodnotě, jsou totiž především evropské finanční instituce (především německé). Z vnitropolitických i euro-politických důvodů Německo a další země za tyto instituce pomáhají Řecku splácet a jako donor si klade podmínky (např. provedení reforem s cílem eliminovat schodek rozpočtu). Nejlépe ze situace vycházejí držitelé dluhopisů, protože potenciální ztráty za ně zatím hradí země eurozóny (EFSF), některé jiné země včetně ČR (přes MMF), všichni držitelé eur (expanzivní politika ECB) a také držitelé švýcarských franků (kvůli de facto zafixování kurzu švýcarskou emisní bankou).

Tato cesta, tedy zachování eura, může být dlouhodobě stabilní jen tehdy, pokud se Řecku podaří stabilizovat své veřejné rozpočty. To však znamená vykoupení či odpuštění velké části dluhu; bez toho se Řecko finančně "utopí" jen v nákladech na dluhovou službu. Euroval v obou formách (dočasný EFSF a trvalý ESM) je způsobem jak "prodat" toxické pohledávky za Řeckem a dalšími státy ostatním státům a jejich občanům. Ti by museli být padlí na hlavu, kdyby si takové cenné papíry koupili dobrovolně. Je proto snad lepší vnutit jim je povinně přes státní rozpočet - přes příspěvky do EFSF a ESM?

Může Řecko (či Německo) vystoupit z eurozóny?

Měnová odluka má také svá úskalí. První úskalím jsou mezinárodní dohody - tedy Smlouva o Evropské unii (SEU) a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU). Tyto smlouvy vůbec nepočítají s nějakým znovuzaváděním národních měn a pokud by Řecko či třeba Německo chtěly znovu zavést vlastní měny, musely by buď prosadit změnu smluv (primárního práva) - a to je úkol aspoň na rok - nebo vystoupit z Evropské unie (to jde rychle, pokud k tomu je vůle ze všech stran, jinak je to záležitost na dva roky). Samozřejmě je možné, že některý stát zavede národní měnu o své vůli a poruší jednostranně smlouvy; poté kdy Evropská unie přes zákaz zavedený Lisabonskou smlouvou poskytla úvěr Řecku a ECB horlivě nakupuje dluhopisy členských zemí, bych se však ani takovému postupu nedivil.

Inovativním přístupem by bylo souběžné zavedení další měny. SEU a SFEU totiž píší o tom, že "měnou státu euro" či "stát používá euro", ale nikde nepíše, že by stát nemohl mít třeba dvě měny. Avšak i tento novátorský přístup by vyžadoval alespoň tichý souhlas ústředních orgánů a velkých zemí EU, protože (podle článku 3 SFEU) Unie má výlučnou pravomoc v oblasti měnové politiky států, jejichž měnou je euro. Jinými slovy, Unie těmto státům může nakázat jakou budou mít v měnové oblasti legislativu.

Pokud by například Řecko, jako stát v potížích, skutečně opustilo měnovou unii (eurozónu), byť jednostranným rozhodnutím a v rozporu s mezinárodními smlouvami, muselo by provést měnovou odluku. Měnová odluka není nic těžkého, koneckonců jsme si ji zažili před necelými dvaceti roky. Jakmile se však měnová odluka provede, začne si nová měna žít svým životem.

Zavedení národní měny tak bude provázet znehodnocování nové měny vůči ostatním. To znamená, že například v Řecku budou růst nominální ceny (inflace). Obecně tak produkty z Řecka budou v zahraničí levnější (což automaticky podpoří export a výrobu) a zahraniční produkty budou Řecku dražší. Volný kurz tak opět bude držet na uzdě saldo zahraničního obchodu a inflační důsledky řeckého státního plýtvání ponesou ti, kdo zrovna drží řeckou měnu (viz ražebné a inflační daň).

Dočasné nepříjemnosti v bankrotující zemi

Ať jde už o zemi, které hrozí bankrot (a je tedy v ohrožení výplata státních zaměstnanců - např. policistů či státními firmami organizované mezinárodní transakce - jako je dodávka ropy) nebo o zemi, která má novou nedůvěryhodnou měnu (a tak je potíž s její směnitelností a tedy zahraničními dodávkami či udržením státních zaměstnanců), nevyhnou se obyvatelé takové země dočasným nepříjemnostem. Na webu je k dispozici celá řada článků popisujících situaci v Argentině poté, kdy země před cca 10 lety zbankrotovala.

Nemusíme však chodit příliš daleko, stačí si vzpomenout na dobu před rokem 1989 a krátce po něm. Československá koruna nebyla volně směnitelná, kurs se postupně vyvíjel a zahraniční obchod se vyvíjel společně s tím jak česká měna získávala důvěryhodnost. Lidé v bankrotující zemi musejí počítat s tím, že občas neseženou potraviny, že budou mít potíže se sehnáním paliva, že možná dočasně nebudou k dispozici dodávky plynu a vzhledem k dřívějšímu spoléhání se na ochranu policie (která dočasně nebude příliš dobře fungovat, když nebude jak účinně vyplácet policisty) vzroste kriminalita.

Buď-anebo

Nepříjemnosti popsané v předchozím odstavci by někdo mohl považovat za dobrý důvod pro "záchranu bankrotujících zemí za každou cenu". Potíž je v tom, že "záchrana" znamená buď centrální fiskální vládu nebo automatické přenesení (aspoň velké části) nákladů státního utrácení bankrotujícího státu na jiné (státy).

Varianta "rozmělnění" vede do průšvihu proto, že pokud se záchrana nezodpovědných stane pravidel, budou zanedlouho nezodpovědné všechny zúčastněné vlády. Financují totiž "konkurenci" vlastních voličů, a to není politicky dlouhodobě únosné. Však právě proto Němci odmítají eurobondy - zaplatili by totiž (opět) nejvíc (v úrokových nákladech vlastních dluhů).

Varianta "centrální fiskální vláda" vede k likvidaci konkurence - především mezistátní daňové konkurence. Nebude-li v Evropské unii daňová konkurence, nebudou mít daně žádný praktický limit. A zvyšování daňové zátěže (míry přerozdělování) vede ke zvětšování podílu státního rozhodování v ekonomice. Jde tedy o cestu do nevolnictví. Podobně to vidí také např. Štěpán Pírko.

Ať si každý vybere

Jsem zastáncem svobody a v přímém důsledku také soukromého vlastnictví. Principy můžete snadno pochopit (pokud Vás hudba v prezentaci irituje, ztlumte si zvuk). A pokud si mysíte, že jde o okrajový názor, zkuste se podívat třeba na příslušnou přednášku z Harvardu, jmenuje se Svoboda volby.

Vybírám si svobodu, a proto nechci ani centrální fiskální vládu EU ani automatické transfery. A o automatických transferech mezi zeměmi eurozóny (kam se můžeme dostat i bez vlastní vůle) se možná bude rozhodovat již tento týden - pokud Senát a Poslanecká sněmovna příslušné body programu opět nestáhnou z programu.

Pro uvolnění na závěr přidávám rapový klip, který ukazuje rozdíl mezi dnes populárním (a socialistickým) pojetím ekonomie v podání teorií Johna Maynarda Keynese a střízlivým pojetím ekonomie podle Rakouské ekonomické školy.