Nové znění článku 48 Smlouvy o Evropské unii

Po Irském "ANO" v referendu minulou sobotu se "oči Evropy" dívají k nám. Jsme jediní "zlobiví", kteří ještě neratifikovali Lisabonskou smlouvu. Irskému referendu předcházela kampaň z obou stran. Nebudu se v tomto blogu zabývat zdroji financování této kampaně, i když by to bylo také zajímavé. Budu se zabývat tím, co na Lisabonské smlouvě považuji za největší problém.

I když je k dispozici konsolidované znění smluv, které Lisabonská smlouva upravuje , opravdu není jednoduché se v nich vyznat. Nyní se budu věnovat jen článku 48 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy (při čtení Lisabonské smlouvy - tedy nekonsolidovaného znění - jej najdete v článku 1 bodu 56):

1.  Smlouvy mohou být změněny řádným postupem pro přijímání změn. Mohou být rovněž změněny zjednodušeným postupem pro přijímání změn.

Článek 48 popisuje oba postupy (řádný i zjednodušený). Podívejme se na "řádný" způsob:

2. Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách. Tyto návrhy předá Rada Evropské radě a oznámí se vnitrostátním parlamentům. (kdo může změny navrhnout a komu se dostanou na stůl)

3. Přijme-li Evropská rada prostou většinou po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí kladné rozhodnutí ve vztahu k posouzení navrhovaných změn, svolá předseda Evropské rady konvent složený ze zástupců vnitrostátních parlamentů, hlav států nebo předsedů vlád členských států, Evropského parlamentu a Komise. Institucionální změny v měnové oblasti jsou rovněž konzultovány s Evropskou centrální bankou. Konvent přezkoumá návrhy změn a konsensem přijme doporučení pro konferenci zástupců vlád členských států podle odstavce 4. (rozhodovat tedy bude konsensuálně konvent nebo konference.. viz níže)

Evropská rada může po obdržení souhlasu Evropského parlamentu prostou většinou rozhodnout, že konvent nesvolá, pokud to není odůvodněné rozsahem navrhovaných změn. V tom případě vymezí Evropská rada mandát pro konferenci zástupců vlád členských států.

4. Konferenci zástupců vlád členských států svolá předseda Rady, aby se společně dohodly změny, které mají být ve Smlouvách provedeny. (to tedy platí, pokud se nekoná konvent; není mi jasné, jak má konference rozhodovat - ale budiž, třeba konsensuálně)

Změny vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. (super, takže souhlas obou komor a podpis prezidentem v ČR a referendum v Irsku, ne? Tak v čem je problém?)

5. Pokud Lisabonskou smlouvu po dvou letech od jejího podpisu ratifikovaly čtyři pětiny členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada. (čeština je bohatá - může to znamenat, že Evropská rada bude dělat "ty, ty, ty", ale dokud nedojde k ratifikaci, změna nebude platit - nebo to může znamenat, že sama rozhodne o ratifikaci za členský stát - ale to je jen spekulace - podívejme se tedy na anglický originál...)

5. If, two years after the signature of a treaty amending the Treaties, four fifths of the Member States have ratified it and one or more Member States have encountered difficulties in proceeding with ratification, the matter shall be referred to the European Council. (za důležité považuji slovo "matter", to dává za pravdu druhému možnému výkladu v češtině; samozřejmě považuji za možné, že některý z anglicky mluvících právníků bude mít jiný názor)

Podívejme se tedy na obě možnosti.

Pokud by platila první možnost (předá se to Evropské radě, ta však nemůže rozhodnout za stát), nemusel by tento bod vůbec ve smlouvě být - výsledek by byl stejný, dodatek by nevstoupil v platnost a navrhovatelé by se mračili úplně stejně. Proč by tam ten bod tedy vůbec byl?

Pokud platí druhá možnost, znamená to, že smlouvy mohou být jakkoliv změněny na návrh kteréhokoliv členského státu, Evropského parlamentu či Komise, přičemž konvent může a nemusí být svolán (a rozhoduje prostou většinou), zástupci států se na znění mohou a nemusejí shodnout (bod 4) a pokud si snad některý členský stát dovolí neratifikovat dodatek ke smlouvě do dvou let (a 4/5 - tedy v současnosti 22 států už ratifikační proces dokončí), rozhodne za tento stát o ratifikaci Evropská rada. Pokud tedy Irové řeknou v referendu "NE", za dva roky (pokud to "odratifikuje" už 22 jiných zemí) rozhodne Evropská rada "Ale ANO, milí Irové...". Pokud se naše Poslanecká sněmovna, Senát a prezident neshodnou na ratifikaci, můžeme z Bruselu (od Evropské rady) slyšet "neumíte si to vyřešit - rozhodli jsme za vás"..

Hlavní slovo ve změnách smluv má tedy Evropská rada. Ta je upravena článkem 9b Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy. O ní je zapotřebí vědět, že ji tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí, předseda Rady a předseda Komise. Evropská rada rozhoduje konsensuálně (tedy jednomyslně).

Proto říkám, že nemá valný smysl zabývat se zbytkem smlouvy. Právě kvůli článku 48 totiž může za dva roky znít jakkoliv. Ano, jakkoliv. Stačí, aby se na tom dohodlo několik málo lidí, zhruba třicet.

Omlouvám se za do očí bijící tučné písmo. Kurzíva mi na tomto blogu bohužel nefunguje..

A na závěr výzva: Lidé, čtěte!