Čekáme na Vaše jasné vyjádření proti "eurovalu", pane premiére..

Premiér Petr Nečas v březnu dohodl a svým hlasem podpořil účast České republiky na Evropském stabilizačním mechanismu (ESM), tedy na tom, čemu Slováci říkají "trvalý euroval". Od tohoto kroku jej tehdy Svobodní zrazovali. Petr Nečas na trvalý euroval kývl a napsal k tématu poměrně dlouhý dopis. Mohlo by se zdát, že si Petr Nečas v posledních dnech si uvědomuje, jaké důsledky by pro Českou republiku mohla účast na trvalém eurovalu (ESM) znamenat. Dokonce navrhuje, abychom o "přistoupení k euro" rozhodovali v referendu.

Premiér Petr Nečas má zřejmě jiný názor na postup "přijetí eura" než jaký uvádí primární právo - tedy Smlouva o Evropské unii (SEU) a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU). Argumenty, pro které tvrdím, že o přijetí eura nerozhodneme sami, ale rozhodnou o něm ("kvalifikovanou většinou") státy eurozóny v Radě EU na návrh Komise, jsem uvedl v jednom z předchozích článků. Chceme-li referendum o euru, budeme muset změnit primární právo (smlouvy). To by možná šlo, pokud přijetím takové trvalé výjimky podmíníme např. schválení ESM. Já bych však byl rovnou pro referendum o vystoupení z EU. Tím totiž vyřešíme nejen problém "transferové unie", ale také problém "všeregulující unie" (tedy novodobého centrálního plánování). Utekli jsme od Moskvy a zakotvili u Bruselu - z bláta do louže.

Také jsem prezentoval katastrofickou vizi - černý scénář - možného vývoje v případě, že dopustíme změnu článku SFEU a umožníme tak posílení transferové složky Evropské transferové unie (ano, tak ji nazval i premiér Nečas).

Premiér Petr Nečas v již zmiňovaném článku uvedl: "Myslíme si, že by [daňoví poplatníci] neměli nést spoluodpovědnost za dluhy jiných zemí či za problémy cizích bankovních institucí." Nutno přiznat, že tato citace následuje po citaci: "Chceme přispět k ekonomickým krokům vedoucím ke stabilizaci eurozóny." Otázkou však je, co tím myslel.

Transfery tahající trny z pat zadlužených států jako jsou Řecko či Portugalsko na chvilku pomohou - umožní těmto státům splatit právě splatné dluhopisy a "refinancovat" je půjčkou z EFSF či ESM. Ve skutečnosti však tahají trn z pat především bankám, které řádně neprověřily důvěryhodnost (v Řecku opakovaně falšovaných) ukazatelů o vývoji ekonomiky a zadlužení. Tyto transfery tedy především převádějí riziko nesplácení úvěru ze zmíněných bank na daňové poplatníky zemí, které úvěry refinancují - tedy de facto přebírají. V tom smyslu může jít o stabilizaci "na chvíli", ovšem o malér v dlouhodobém horizontu. Vcelku jasně to na svém blogu vysvětluje Jan Polanecký.

11. října 2011 na Slovensku padla vláda premiérky Radičové (SDKÚ-DS). Padla proto, že premiérka spojila hlasování o navýšení EFSF ("dočasného eurovalu") s důvěrou vládě. Toho využila nejsilnější opoziční strana SMER (obdoba české ČSSD) a společně se stranou Sloboda a Solidarita, kterou vede Richard Sulík, nehlasovala pro návrh (a ten musel projít ústavní většinou). Motivace SaS a SMERu se však významně lišily. Zatímco SMERu šlo o likvidaci vlády Radičové a o předčasné volby (budou v březnu 2012, SMER spolu s ostatními kromě SaSu a několika dalších poslanců schválil navýšení EFSF v zápětí po schválení ústavního zákona o zkrácení volebního období - tedy o předčasných volbách), SaSu a jeho předsedovi Richardu Sulíkovi šlo o nepodpoření navýšení EFSF. SaS totiž dlouhodobě avizovala, že se bude držet svých předvolebních slibů a programového prohlášení vlády a nepodpoří další pomoc Řecku či jiným zemím eurozóny ze slovenských prostředků. SaS se tak stala jedinou stranou bývalé slovenské vládní koalice, která se nezprotivila svým předvolebním slibům (Zásadový politik ještě žije: Richard Sulík). Tuto medializovanou zásadovou pozici vycítila Karolína Peake a zřejmě i Petr Nečas.

Co tedy může premiér Nečas udělat?

Co tedy může udělat konkrétně pro dlouhodobou stabilizaci evropského regionu a zároveň pro naplnění jeho představy reprezentované výše uvedenou citací "Myslíme si, že by neměli nést spoluodpovědnost za dluhy jiných zemí či za problémy cizích bankovních institucí." Aktuálně by, podle mne, měl udělat vše pro ODMÍTNUTÍ schválení ratifikace Rozhodnutí Evropské rady o změně článku 136 SFEU s tím, že schvalování této ratifikace již vláda nebude Poslanecké sněmovně a Senátu znovu předkládat.

Jako předseda ODS by mohl doporučit poslancům a senátorům ODS nehlasovat pro (schvaluje se úsavní většinou, je tedy technicky jedno zda poslanci budou hlasovat proti, zdrží se hlasování nebo nebudou přítomni hlasování). Pokud to myslí s odporem proti těmto šíleným transferům v rámci eurozóny vážně, bude se muset postavit jednomu z hlavních proponentů ESM, který návrh na schválení ratifikace průběžně předkládá (a zřejmě z obavy z neschválení vzápětí stahuje - v Senátu už 3x, ve sněmovně zatím 1x) - ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi. Soudě podle obdivu Karolíny Peake k Richardu Sulíkovi, mohl by pan premiér mít podporu nejen své vlastní strany, ale také Věcí veřejných.

Přeci jen, alespoň podle dokumentu ze Senátu, jde o ekvivalent nějakých 350 miliard Kč (310 mld. Kč, které uvádí dokument ze Senátu a základních 40 mld. Kč pro ECB). A nemusí to být konečná výše účtů. Proti tomu jsou Pandury, Gripeny, ProMoPro nebo nějaký IZIP opravdu "drobnostmi".

Schvalování ratifikace je naplánováno na poslední říjnový týden - jak v Poslanecké sněmovně (sněmovní tisk 348-E, v návrhu pořadu schůze na čtvrtek 27. října 2011) tak v Senátu (senátní tisk 82). Nedovolme, aby tento průšvih "prošel" bez povšimnutí.

P.S. Všimli jste si, že největšími proponenty evropské integrace a transferů jsou sociální demokraté (ČSSD, SMER)? A jak do toho zapadá role Karla Schwarzenberga? Tuto poznámku ponechávám bez dalšího komentáře, názor si udělejte sami.